RECENZE

Slávka Pěchočová - piano

Leoš Janáček - Piano Works (I)

28.04. | Autor: Jindřich Bálek

Leoš Janáček - Piano Works (I)

Slávka Pěchočová – klavír. Produkce: neuvedeno Text: A, F, N. Nahráno: 2009. Vydáno: 2010. TT 77:33. DDD 1 DSD Praga Digitals PRD/DSD 250266 (distribuce Classic).

Tato nahrávka Janáčkova klavírního díla má všechny rysy, které bychom měli správně požadovat u každé nové nahrávky obecně známého díla: vyhraněný názor podepřený nejpreciznější možnou přípravou. Skutečnost je dnes jiná: nahrávat chce každý a řada snímků je pouze méně zdařilým klonem několika referenčních.

Slávka Pěchočová si od svého učitele Ivana Moravce přinesla vedle vzácného smyslu pro kvalitu úhozu i odpor k publicitě a marketingovým aktivitám. Sází na poctivost a vnitřní obsah. A Praga Digitals tu opět dává příležitost jednomu z českých interpretů, o které se doma moc nestaráme.

Na cédéčku jsou všechna hlavní Janáčkova díla pro sólový klavír: Sonáta, Po zarostlém chodníčkuV mlhách. A provedení je pozoruhodné. Každá část tu má příběh, jasný vrchol, pointu, přesně a logicky volené úhozové rejstříky. Díky této logice slyšíme řadu detailů nově nebo je nově objevíme. K tomu přispívají tempa, která jsou většinou pomalá, někdy krajně a odvážně pomalá.

 

Janáček v tomto podání má vlastně mnohem blíž řekněme k Prokofjevovi. Mužností, energií, smyslem pro zkratku. Takto známe Janáčka z oper, zatímco klavírní dílo bylo vždycky chápáno jako jeho protiklad. Za tímto provedením je onen operní Janáček cítit mnohem víc.

Nejlépe pak vyznívají ty části Zarostlého chodníčku, které jsou stavebně nejzajímavější, jako například Frýdecká Panna Maria, vyznívají při tomto přístupu nejlépe a úplně magicky.

Cyklus V mlhách nemá s mlhami impresionistického typu nic společného, to je známá věc, ale málokdo se do interpretace pouští s takovým smyslem pro stavbu a detail, takže z čtyřvětého cyklu je téměř malá sonáta. Při tom všem nepůsobí provedení ani suše racionalisticky, ani vnějškovým dramatickým efektem. Je tu zralá snaha postihnout křehký a horoucí vnitřní svět.

Zvolené pojetí může vzbuzovat i polemické otázky – i to by mělo patřit ke každé nové nahrávce – jedna z nich může znít, jestli tu té dramatické vážnosti není příliš a jestli se tu z Janáčka příliš nedělá Beethoven. V každém případě mám dojem, že zvoleným směrem už nelze jít dál, že bychom už tato díla přetěžovali. Ale při této vyhraněnosti je pak o to zajímavější vracet se ke starším a klasickým provedením.

Body:

Psáno pro: časopis Harmonie 2010/05